Součástí mé cesty po USA, také známé pod názvem moje šílená jízda, byla i návštěva Louisiany. Měla jsem příležitost si na pár dní vyzkoušet, jaké to je žít na divokém jihu, a prozkoumat přírodní krásu Louisianských mokřadů a zátok. Nejdříve mi tento život připadal téměř stejně exotický jako má první návštěva Walmartu, ale po jediném dni stráveném v zátoce Lacombe se mi podařilo pochopit něco nejenom o naší planetě, ale také o sobě a o životě. To všechno, co jsem poznala v Louisianě, ještě velice dlouhou dobu nebudu schopna zapomenout a patrně mi mé zážitky budou navěky dodávat inspiraci ke tvorbě mého umění, tak jako mě inspirovaly k sepsání níže publikovaných slov.
Život nám protéká mezi prsty neuvěřitelnou rychlostí a my nemáme sílu jej zastavit.
Byť se o to častokrát pokoušíme, neexistuje způsob, jak bychom mohli zpomalit čas a uvěznit sami sebe v momentu, jenž nás fascinuje. A přesto si právě teď, uprostřed Louisianských mokřadů, uvědomuji neuvěřitelnou důležitost vlastního bytí a ono neúprosného času, který tiše ubíhá v nitru mé duše.
Tenhle kus země se tváří, jako kdyby byl místem zrodu všech filozofů světa. Jezero klidně plující přede mnou míří do nicoty a nutí mě zamýšlet se, zda je nám známý konec vesmíru. Tu a tam se k vodě snese hlouček sněhobílých racků a ohlásí svou přítomnost křiklavým jekotem. Zprvu se mi zdá, že je to jediný zvuk, který pravidelně narušuje klid tohoto magického místa, ale když se hlouběji zaposlouchám do hlasů přírody, slyším mnohem více.
Stébla vysoké, jasně zelené trávy hrají ve větru svou vlastní jemnou skladbu, zatímco stromy, jež se tyčí nad krajinou jako velkolepé mrakodrapy, rozeznívají přírodu basovými tóny. Polední slunce zrovna posouvá stíny dál a jeho paprsky dopadnou na mou letním žárem rozpálenou kůži, když mě najednou zasáhne pocit spojení se vším, co zde čas kdy vytvořil. Nepřipadá mi hodno kráčet po této lidským životem neposkvrněné zemi, ale nikdo mě nevyhání. Toto místo, na které svět dávno zapomněl a které propojuje vše živé ve spektrum barev a pocitů, je domovem mé existence.
Nechce se mi odejít, mé srdce pláče a duše to odmítá, avšak slunce se přibližuje stále víc a víc k západu a já se musím vrátit zpátky do reality.
Ještě včera mě ubíhající čas děsil, ale dnes vím, že bez času neexistuje nic a je jen na nás, jestli jej využijeme ke spěchu nebo k obdivování neopakovatelné krásy naší Země i nás samotných.
Článek publikován v anglické verzi i na mých oficiálních stránkách pro anglicky mluvící zde. Fotografie ke zhlédnutí v české galerii zde a anglické galerii zde.